V poslední době hýbe světem seriál televize HBO Černobyl. S tím je spojen i zvýšený zájem o téma této události, která se stala před 33lety, v sobotu 26.dubna 1986. Jaderná havárie v Černobylu ale nebyla první jadernou havárií takového rozsahu v SSSR. Tou byla před 62 lety tzv. Kyštymská katastrofa, která se stala 29. září 1957 v jaderném komplexu Majak, kde se vyrábělo plutonium pro jaderné zbraně Sovětského svazu. Tato katastrofa je označována stupněm 6 na Mezinárodní stupnici jaderných událostí (INES), což z ní činí třetí nejvážnější jadernou havárii vůbec. Horší byla jen havárie v elektrárně Fukušima Daiiči a Černobylská katastrofa (obě stupeň 7 na stupnici INES). Sovětům se navíc tuto událost dařilo desítky let utajovat. Před světem i před vlastními obyvateli.
„29. září jsme na poli sklízeli brambory. Najednou jsme slyšeli silný výbuch, země se zatřásla pod mýma nohama. Všichni jsme byli v šoku. Děti si hned lehly na zem a starší lidé, kteří zažili válku, si mysleli, že právě začala nová. Vylezli na stromy, aby zjistili, odkud ten výbuch přišel. K nebi stoupal špinavý mrak… Byl skoro úplně černý a vypadal jako kouř, co stoupá z pece,“ takové jsou vzpomínky dnes 73 leté ženy v dokumentu Metamorfózy[1]. Tehdy akorát začala chodit do páté třídy, bylo jí 11 let. O několik dní později jim ve škole řekli, že budou pomáhat v kolchozu. Zahrabávali celou úrodu do jam, které tam připravily bagry. Věděli jen, že tu zeleninu nesmí jíst.
Jaderný kombinát Majak/uzavřené město Ozjorsk (také Čeljabinsk-40 a Čeljabinsk-65) byl vybudován mezi lety 1945 až 1948 cca 80km severně od Čeljabinsku a cca 120km od dnešního Jekatěrinburgu (v letech 1924-1991 Sverdlovsk). Politický tlak na rychlost i nedostatek znalostí silně přispěly k tomu, že bezpečnost nebo vliv na prostředí se řešily pouze minimálně. Celý komplex, včetně uzavřeného města Ozjorsk, byl postaven přímo na břehu jezera Kyzyltaš, které poskytovalo vodu pro otevřený chadící systém (kontaminovaná voda se vypouštěla přímo zpět do jezera), pro uložení jaderného odpadu bylo využíváno menší jezero Karačaj (je tak znečištěné, že člověk by v něm nepřežil živý více než několik minut), případně řeka Teča (vtéká do veletoku Ob, který znečištění odnese až do Arktického moře).
Katastrofa byla důsledkem především sovětského opomíjení bezpečnosti. Již v roce 1956 došlo k závadě na chlazení v jedné z nádrží s 70-80 tun tekutého radioaktivního odpadu. A nikdo tuto závadu za rok neopravil. Tato závada měla za důsledek nedostatečné chlazení a tím pomalý nárust teploty a nakonec až k explozi sušeného odpadu, skládajícího se převážně z dusičnanu amonného a acetátů. K té došlo 29.září 1957, kdy došlo k výbuchu o síle ekvivalentu 70-100 tun TNT. Tento výbuch nadzvedl 160 tunové betonové víko nádrže. Samotná exploze neměla údajně žádné přímé oběti, ale uvolnění víka zapříčinilo uvolněnění obrovského množství radioaktivního materiálu a bylo uvolněno odhadem 20 MCi radioaktivity. Mrak z Majaku se během několika hodin šířil stovky kilometrů severovýchodním směrem a během několika dní zasáhla oblast 2000 – 20 000 kilometrů čtverečních, podle toho jakou hladinu kontamice považujeme za významnou (v tom největším rozsahu, 20tis km2, mluvíme i takřka čtvtině rozlohy ČR). Radioaktivní spad dlouhodobě kontaminoval oblast především cesiem-137 a stronciem-90. Zasažená oblast je nyní označována zkratkou EURT, tedy Východouralská radioaktivní stopa.
Bezprostředně po výbuchu bylo ozáření a spadu vystaveno 22 vesnic a měst a sovětské orgány musely evakuovat minimálně 10 000 lidí. Jelikož se jednalo o utajenou oblast, tak ani po týdnu po události, když orgány konečně začaly s evakuací, lidé vůbec nevěděli proč jsou evakuováni. To je i důvod proč je tato událost pojmenována podle města Kyštym, což bylo nejbližší město, které bylo vůbec zakresleno na mapě (Ozjorsk ani Majak oficiálně vůbec neexistovaly). V první vlně bylo asi 1000 lidí v bezprostřední blízkosti ze svých domovů evakuováno za 7-14 dní. Druhá vlna proběhla za 6 měsíců, třetí skoro rok po události. Poslední vlna evakuací proběhla až po skoro dvou letech po události.
Západní média sice v dubnu 1958 psali o „katastrofální nehodě“ způsobující „radioaktivní spad nad Sovětským svazem a dalšími sousedními státy“, ale sovětským úřadům se dařilo událost vcelku dobře utajovat až do roku 1976. Tehdy se o ní nepřímo zmínil sovětský emigrant, biochemik Žores Medvěděv v článku pro New Scientist[2]. Jeho slova o rok později potvrdi i další emigrant, fyzik Leo Tumerman. Ten situaci posal slovy „Sto kilometrů od Sverdlovska výstražná tabule u cesty varovala řidiče, aby následujících třicet kilometrů nezastavovali a jeli maximální rychlostí se zavřenými okénky. Na obou stranách cesty byla krajina všude na dohled mrtvá: žádné vesnice, žádná města, jen komíny zbořených domů, žádná obdělávaná pole či pastviny, žádná stáda, lidé …nic.“ 
Sovětská vláda také provedla jedno „systémové bezpečnostní opatření“, když v roce 1968 vyhlásila oblast kryjící se s EURT (Východouralská radiační stopa) za Východouralskou přírodní rezervaci. O nehodě pravděpodobně věděla i CIA, a to téměř okamžitě poté, co se stala. Vzhledem k zajištění klidu mezi obyvatelstvem, raději veřejnost o ničem neinformovala. Toto potvrzují i informace z některých svazků CIA odtajněných na konci 70 let.
Dodnes není jasné kolik lidí následky Kyštymu postihly, rakovinu z ozáření totiž nelze spolehlivě odlišit od jiných druhů rakoviny. Institut biofyziky při sovětském ministerstvu zdravotnictví v roce 1992 uvedl, že spojitost s Kyštymskou havárií může mít až 8000 úmrtí. Pro srovnání, Jaderná katastrofa v Černobylu přímo zabila 31 lidí, ale mluví se u ní o 4000 „sekundárních“ úmrtích. Můžeme tedy spekulovat, zda Havárie v kombinátu Majak nelze považovat za největší jadernou tragédii všech dob. To je ale téma, do kterého raději nebudeme vstupovat.
- [1] METAMORFÓZY / Metamorphosen (Sebastian Mez / Německo / 2013 / 84 min)
- [2] Two decades of dissidence. New Scientist. 22(1025), 264-267. ISSN 0262-4079. Dostupné z: https://books.google.ca/books?id=JqEhtUjqORIC&pg=PA264
Převzato z: Kyštym. Téměř utajená katastrofa